Jak a kdy Tě napadlo, že začneš dělat Andělskou aukci?
Před dvaceti lety jsem pracovala jako marketingová manažerka v Obchodním centru Čtyři Dvory. V předvánočním čase jsem měla za úkol vymyslet nějakou charitativní akci. Viděla jsem někde v tisku informaci, že v Praze dražila obrazy Nadace Olgy Havlové. Přemýšlela jsem, jak to udělat na regionální úrovni. Navštívila jsem Centrum Arpida a poznala tehdejšího ředitele Jiřího Jankovského. Jeho osobnost a důvěra byla pro mě tím motorem. Dodnes, když jdu do kina, vzpomínám, jak jsme spolu seděli na pasáži, já mu vše vysvětlovala a horečně přesvědčovala. V půlce rozhovoru mě přerušil a řekl, že budu mít všechno, co pro pořádání aukce potřebuji a dostala jeho důvěru. Tak jsem začala. Byl to nultý a velmi malý ročník Andělské aukce v roce 2005.
Proč si zvolila formu aukce? Nenapadlo Tě vybírat peníze jiným způsobem?
Už v té době byly všude zprávy o zneužití charity, o podvodných účtech, o tom, co si vlastně firma řekne za pořádání podobné akce. Asi by bylo i v té době jednodušší zadat akci nějaké firmě, odečíst jejich náklady a zbytek dát Arpidě. Nechtěla jsem to, chtěla jsem opravdovou charitu. Chtěla jsem kamkoliv přijít a říct, že to, co za obraz dáte, půjde ještě ten den do Arpidy. A jsem přesvědčená, že v té době, byl tento argument to, co přesvědčilo i ty největší nedůvěřivce. Časem jsme vyzkoušeli i jiné způsoby, ale vždy bylo hlavní, že za obraz se zaplatí hotově přímo na místě a rovnou Arpidě.
Kdo Ti ze začátku nejvíce pomohl? Jaké byly vůbec začátky?
Úplné začátky jsou: manželé Procházkovi, manželé Jankovských, David Borovka, to byla trojice, co mi pomohla na úplném začátku. Manželé Procházkovi pomáhali s focením obrazů, aukčním katalogem a potom i přímo s dražbou. Jaromír Procházka dával tomu večeru velkou noblesnost a usměvavá Světlana Procházková řídila celou aukci. Bez nich bych na začátku aukci dělat nemohla. Měli zkušenosti, uměli poradit, povzbudit.
Chodila jsem se do arteterapeutického ateliéru skvělé Aleny Jankovské dívat, jak obrazy na aukci vznikají. Bylo to úžasné, ty obrazy vznikaly celý rok a paní Jankovská na to odborně dohlížela.
Samozřejmě tehdejší ředitel Jiří Jankovský, klidný, empatický, ráda jsem si s ním o všem povídala. A nesmím zapomenout na Davida Borovku. To on vždycky technicky zajistil celý večer, vymýšlel nové aranžmá, byl přítomný v sále. Vždy mu stačilo zavolat termín dalšího ročníku aukce a o další věci se nestarat. Pomáhají Arpidě se svojí manželkou Lenkou dodnes.
Přidala se k nám Alena Nosková ze Salonu Avalon, ta nás všechny společensky oblékla, od hostesek až po mě. Pan Tůma, který sponzorsky zajišťoval raut na konci večera. Díky všem! Každým ročníkem se objevil někdo nový, známý, kdo ochotně pomohl. Nerada bych na někoho zapomněla. Tohle jsou lidé z úplných, opravdu úplných začátků Andělské aukce.
Jaké největší překážky Tě potkali?
Nedá se říct, že úplné překážky. Já si ze začátku ani žádné překážky neuvědomovala, byla jsem jako rozjetý vlak, který má jediný cíl, dojet do cíle. Kdybych tohle neměla, zabalila bych to po roce. Jedno se ovšem dělo, jak jsem měnila zaměstnání, šla aukce se mnou samozřejmě i k novému zaměstnavateli. Někdy bylo hodně obtížné odolávat změnám, které každoročně v rámci akce někdo chtěl. Vždy v každém ročníku se něco stalo, náhlé odřeknutí sálu pro večer, nemohl moderátor, vždy se v něčem improvizovalo, vyřešilo se až na poslední chvíli.
Akce, která je založená na ochotě druhých pracovat zadarmo, je velmi stresující. Můžete jim jako odměnu nabídnout pouze pocit pomoci a sounáležitosti.
V šestém ročníku jsem byla na konci těhotenství, v sedmém měla desetiměsíčního syna a před osmým ročníkem přišla osobní krize.
Plánovala si, že se z aukce stane tradice a jednou bude slavit 15. výročí?
Na začátku určitě ne. Šlo to lavinovitě, vždy když byl měsíc červenec, věděla jsem, že musím začít aukci připravovat. Neřešila jsem kolikátý dělám ročník. Chtěla jsem, aby byl každý rok vždy úspěšný a všichni spokojení. Je ale pravda, že po sedmém ročníku jsem chtěla aukci ukončit. To že dneska slaví aukce patnáct let, je díky mojí dceři Barče. Ta jí ode mě převzala a statečně nese dál. Kdyby ona tenkrát nesouhlasila, aukce by už nebyla.
V čele Andělské aukce si stála celých 8 let, na co nejraději vzpomínáš? Proč si se rozhodla Andělskou aukci opustit?
Vzpomínám nejraději a často na lidi, co mi nezištně pomáhali, co si neřekli o honorář, neříkali, kolik je to stálo času apod. Věděla jsem, že se na ně můžu spolehnout, že mi to neodřeknou těsně před akcí. Vzpomínám na ten pocit, když aukce skončila. Ten pocit se nedá popsat a já něco podobného od té doby asi nezažila. Přijela jsem domu, dala si skleničku vína a koukala do zdi.
Vydražená částka stále stoupala. Po sedmém ročníku jsem ovšem totálně „vyhořela“, pracovně i životně. Měla jsem pocit, že nic mi nedává smysl. Ztratila jsem ten oheň, co ve vás musí hořet, aby jste strhli okolí k pořádání takové akce. Myslím, že to na mně bylo i poznat. Při prvních problémech z organizací osmého ročníku jsem to chtěla zabalit. A potom mi došlo, že to takto udělat nemůžu a přemýšlela jsem o jiném řešení. S každým ročníkem se mnou prošli i moje děti, vybírali obrazy, dávali jim názvy, účastnili se večera, pomáhali. Bylo to jako samozřejmost. Věděli, že u nás budou vánoční přípravy až po aukci. A tak jsem na osmém ročníku předala aukci dceři. Bylo to spontánní, ale já věděla, že ona ví přesně, co aukce obnáší. Předala jsem jí archiv kontaktů, dokumenty, scénáře, zkrátka vše, co jsem měla v počítači a odstěhovala se, splnit si svůj pracovní sen do Rakouska.
Proč si se rozhodla pomáhat právě Arpidě?
V době, kdy aukce začínala, byla Arpida tady v regionu suverénně nejznámější. Navštívila jsem jí, prošla všechny služby, co nabízí, poznala rodiče dětí, vstřícnost a důvěru pana ředitele. Hned na první návštěvě jsem viděla obrázky, kterých měli několik desítek a zapůjčili mi je domu. A já potom seděla doma a prohlížela si je. Byly to vtipné, nádherné obrázky, které byly namalovány třeba jenom prsty nebo dokonce ústy. Pro mě byla v té době Arpida jako ostrov, kde všechno dává smysl. Byla jsem tím ohromena a měla jsem pocit, že jim musím pomoci.
9 627 733 Kč, to je částka, která se vybrala díky Andělské aukci. Co na to říkáš?
Nádherné číslo, které v sobě skrývá mnoho energie, úsilí, stresu, vnitřní síly. Andělskou aukci čeká patnáctý ročník, tedy sedmý ročník, který organizuje již Barča …
Takže Barčo přeji Ti z celého srdce, aby sis udržela zdravý odstup a ten pocit po aukci byl pro tebe motivací dělat to dál. Ten pocit je totiž to, co někdo jiný za celý svůj život možná nepozná. A to jsem ti chtěla předat.